My sešli se, jak často ve údolí
běh tichých řek dvou nejednou se schází,
za nimi horstvem cesta přes výmoly,
rej přes vývratě, balvany a srázy,
za nimi kaskady ve duhách par,
rej Hamadryad, schovávačky s echem
i flétna drozdů, v sosnách mraků cár
a laňky plachý poskok pružným mechem,
za nimi divé touhy, bouř a kypění,
tříšť perlí společná na hladkém kamení.
Teď klidně tekou celou noc i den,
kol pilné práci v kraji žehnajíce,
teď nesou vory, střeží chatek sen
a zří jen žneček opálené líce
a znají jen vln šepty vzájemné,
rej libel, much, třtin zvěsty tajemné
a vědomí, že plynou vedle sebe,
v svých vlnách jedno že zrcadlí nebe
a naději, že přec po dlouhé pouti,
až v pád se shroutí
kdes v ústí, v moři, jednom ve prazdroji,
vln tříští aspoň obejmou se, spojí.