V.

Ty přísné srdce, co se s tebou stalo? Kdo řek’ ti: zhaslá hvězdo, zaplaň zase! a vášně žár, zdroj citů v luzné kráse ať tryskne z tebe, zasmušilá skálo!

Ty otrávené hrobů věčným chladem, kdo vdechl tobě vesny úsměv milý, že píseň má jak motýl zabloudilý se kolébá tvých tužeb květným sadem?

Sen jde mou duší, ta se darmo brání... Zřím horu u moře, kdes na severu, rve skalným štítem oblaka v mlh šeru a s ledem sníh jsou vínkem jejích skrání.

Tak věky ční, jen mraky nad ní plují, ji bičuje bok vlna závistivá, a v skalných roklích, kde jen led se skrývá, v měsíčných nocích větry přenocují.

Tak věky ční, jen severní zář rudá jí někdy vzplane na svraštělém spánku, plá purpurem a hoří do červánků, kol během sobů zachvívá se půda...

A hasne zář a skála zas jest holá, ční opět v mraky bílou svojí lebí, mrak sedne na ni, posupně se šklebí a lačný sup s ní po kořisti volá.

Ó srdce moje, tys ta skála ztmělá! Však nedosnil jsem ještě sen svůj o ní, zřím v chladnou noc, zem skoro mrazem zvoní, tma halí obzor, sotva sníh se bělá.

Tu náhle temný ryk se z hloubky nese, vzplál rudý žár – ne severní zář více! Toť celý požár, věčná blýskavice! v to rány hromů, zem se hne a třese...

Jak rudý chochol plameny se vlní, na temný blankyt kouzlí žhavé duhy, a ráz a ráz a ledu krunýř tuhý juž prolomen! již lávou dol se plní!

Co bylo horou věčných, chladných sněhů, teď sopkou hárá, burácí a duní, kde věčný led, tam nyní plamen trůní, kde zmrzlý sníh, tam vroucí láva v běhu.

Kam sotva v letu sup zabloudil lačný, tam ohnivý pták, požár, nyní sedí, a rudým zrakem na moře v dál hledí a dole s vodou, výše válčí s mračny...

Ó srdce moje! rci, kdo vznítil v tobě po dlouhé zimě toto léto parné? Ó jdi jen spat! ty záchvěvy jsou marné! či v žáru vlastním hrob chceš strojit sobě?

Jak fenix sestárlý chceš v divém plání svých vlastních žárů zhynout ve popeli? Chceš nesmrtelnost dobýt svými děly? Chceš sterý život v sterém umírání?

Víc neznám tě; však vím, že léta dlouhá jsem, ledná sopko, na tvůj výbuch čekal, tvůj tichý tluk mne nad tvé bouře lekal, co zatím obrem rostla moje touha.

A vstala větší než Sibylla moje a uhodila pěstí na tvůj kámen – o chladné srdce, až trysk’ z tebe plamen a zaplál blesk a tekly lávy zdroje!

Ty přísné srdce, co se s tebou stalo? Jdi spat, jdi spat! Já více neznám tebe; v tvém nitru s peklem válčí nyní nebe, žár v tobě velký, ale síly málo!

Čníš jako sopka, požárů tvých zoře jest protkána hvězd zářných krůpějemi: to myšlenky tvé sklánějí se k zemi, leč pod nimi vře život – pusté moře.