Kdo tvořil, zná ji: Úzkost tvoření.
Co platna radost, chut a nadšení?
V ráz, náhle zdává se ti, kterak v tobě
se propadává někam umění...
Čím léta žil’s a snil... Ty chvíš se v mdlobě,
vše výsledkem co píle, tužeb, snah,
vše zkalených tvé duše na vlnách
v dál uniká, korábu plachta bílá,
jež Ariadnu právě opustila
na skalném břehu... Tato Ariadna
je duše tvoje, chví se, mlha chladná
je kol i v ní, na pusté stojí skále,
to skutečnost, to svět... Co bude dále?
Ten obr, jenž se ochočen být zdál
a tebou zkrocen, storuký jest zase,
se proti tobě zvedá, snů tvých král,
zvi Umění jej, Vrchol, Ideál!
Ty bojíš ve tvář podívat se kráse,
on tyčí se v své celé, silné slávě!
Jak žhavý hřeb to bodá v tvojí hlavě,
a příboj myšlenek se skrání valí,
a každá, první jako poslední,
se ptá: Ó, tmy, kdy se mi rozední?
A skoro cítíš v studu, blízek cíli,
jak ve rozpětí nejvyšším své síly
a vůle své jsi nekonečně malý.