ÚZKOST.

Ó znám ji, znám tu masku Medusy a v její tvář již patřím bez hrůzy; však vždycky ptám se, kde se tu jen vzala? Zpod kvítí odhrnuvší jeho list

v můj zřela zrak tak dětinský a čist, jak malá Smrtka přede mnou již stála. A rostla v kostlivce, zřím žlutý hnát i důlky oční, v kterých majestát

se zničení a hrůzy s děsem snoubí. Cos kolem vlá a to má jmeno Strach, cos kolem lká, to běda! zní i ach! jdouc pravdivě a neuprosně z hloubi.

Strach děcka – nezmohlo svou úlohu, děs juna, jenž se tázal po Bohu, a našel prázdno kol i v svojí hrudi; boj dlouhý muže, za ním zoufalost,

tak Ugolin svých synů hryzl kost, ten cit je hrozný a tak divně studí... Jak bude zítra, co se stane jen? ta rafij hodin letí... a ten sen,

fantomů řada, které zpity šílí... Čest, jmeno, úspěch – vše zoufalá hra, a celý život podemletá kra, jež s děsným rachotem se v trosky chýlí.

A marně voláš noc. Kol hluchá báň je nebes, přátelskou jen chytáš dlaň, ta odstrčí tě, dnes tak divně cizí... kol jedno moře vše a nikde břeh,

tvá vůle umdlí, bezmocný je vzdech, a slední hvězda ironicky mizí. Bouř pod lebkou! – Zda leb ji vydrží? Jak motýl duše vlá ton nad strží

a potácí se v Medusy té spárech... Noc kráčí dál, zhas maják poslední, a počítáš... ó než se rozední, ve vlastních spíše upálíš se žárech.

Tu chápeš teprv demonický cit, jímž veden mistr renaissance v štít ji stvořil slavné dráhy na počátku: Tvář zoufalá a děsem dojata

ve rámci kučer, jež jsou haďata, se šklebí děsně... zřel v ní onu matku všech našich pochyb. Budiž, její škleb je rovněž svatý! Co ty křičíš: Chleb!

Chleb pro ženu a ubohé své děti!... Jak vozotaj v antickou práskal spřež, by u mety byl první, v žití řež tě ona pohání a vůz tvůj letí!