Z hlubiny se úzkost noří,
chodí v srdci po špičkách,
snů všech zlaté zámky boří,
ráje mění v pouští prach,
paní zlá to v černé říze,
strnulá a vyzáblá,
na vše hledí plaše, cize,
hledí – síla ochabla.
A co, když svou vztáhne dlaň
vyhublou a kostnatou,
jak bys patřil v prázdnou pláň,
sněhem celou zavátou...
Zřel jsem okno – samé kvítí:
myrtu, zvonky, řeřichu...
za nimi však jaké žití!
Se vzdechem a potichu
lidé za tím oknem žili,
v tvářích ztrnutí a děs,
možná dost, že zítra zšílí...
Paní Úzkost právě dnes
za obrazy sedla tam,
hledí ze všech zrcadel,
a ty květy jsou jen rám,
obraz však jest děs a žel.
Kdy již dvéře otevrou se?
Vrzlo okno... skříplo cos,
jizbou samé stíny strou se,
po chodbě se šourá kdos.
Na mdlé skráni pot se stírá,
srdce bouřněji se vzpne,
záclonu kdos v řasy sbírá,
za tapetou se cos hne.
Paní Úzkost jizbou šla...
Slyšíš z parku skřeky vran?
Civí na tě vychrtlá
okem tupým dokořán.
A ty čekáš, čekáš, čekáš...
vteřiny jdou jako hmyz...
vlastního se stínu lekáš,
v bledé tváři strachu rys.
„Jak to skončí?“ ret se chvěje,
kýs hřeb tobě v skráni tkví,
satan se z všech koutů směje
drsným šklebem zoufalství.
Pevně jako muž chceš vzpláti,
střásti ten cit s pošklebou;
darmo, paní Úzkost státi
vidíš před i za sebou!