UZDRAVENÁ.

Do oken révy vodopád se níží a mezi hrozny, jenž jak amethysty se z dálky lesknou v poprášené listy, kam zachytil se pavouk lehkou mříží,

se zjevil náhle její profil čistý. Dnes poprv! Však je po nemoci bledá, však duší září víc ty drahé tahy; je hlubší, sladší její pohled vlahý,

jenž v dálku upřen bůh ví sám co hledá a bloudí přes pole a strání svahy. Je podzimek; vzduch něhy, kouzla plný a plno aster svítí na zahrádce,

ve trávě slívy modrají se sladce a líně proudí v řece kalné vlny a ptáci odletují v hlučné hádce. A vzduchem kol se babí léto nese,

juž brzy „s bohem“, venkove ty snivý! A zima tu a město s všemi divy. Jak ticho v stráni a jak pusto v lese, kde druhdy smích náš zvonil dovádivý.

Je podzimek, kdy vše nám s bohem dává, jak sladko znovu vzbouzeti se k žití, vzduch svěží opět plným douškem píti! Jak milá bude zas ta města vřava

a ona rybkou v její pestré síti. Jak oživí se opět líčka vpadlá, jak úsměv se zas vrátí v důlek brady! Jak těší se zas na přátelské vády,

jak na koncerty a jak na divadla a na ty dlouhé, zimní promenady! A nejvíc na večery sladké doma, na chvíle u krbu, kdy noc se sklání,

na děcka svého dlouhé uspávání na „dobrou noc“, jak s chvějnýma ji rtoma vstříc choti řekne v lampy milém plání. A západ hoří kol v podzimním vzduchu,

v tom rámci hroznů a své bledé krásy na všecko toto právě myslí asi. Jí štěstí vyzlať každý sen a tuchu, jak slunce zlatí její tvář i vlasy!