ÚTKY SNŮ.

Útky snů, útky snů pod hladinou duše leží, a sotva oči zamhouříš a prchne všední života tíž,

se v osnovu chytnou a běží v skon šedivého dnu. Nejdříve pestré arabesky, hra stínů často burleskních,

však brzy skizzy budou fresky a z ghirland květů groteskních se noří dívčí hlavičky a brzy svět snů plničký

je blondýnek a brunet smavých a elfů, sylf a najad hravých. Pak hvozd se temný vynoří a rázem leskem zahoří

půl slunečním, měsíčním půl. A zdá se tobě, sám žes plul po modré řece, zátokou leknínů a nad snivou se chýlíš hlubinu

skrz husté keře lilků, jasmínů. A náhle zachvění, proud rozpění, jenž k nebi tryskne,

zhasne, co blyskne, a cítíš, jak se třese zem. To kavalkáda cválá sem osmahlých tváří, bílých turbanů.

Sám beduin ty stojíš u stanu, ve kterém leží jak poupě svěží snů tvojich dítě... Kde se vzalo?

Jen sečkej málo, a stráže syt chceš se k ní lehounce nachýlit; ji strh bys v objetí, náhle v tom

hrom v sluch třeskne ti, zjev sličný uletí, však zbude pro vždy v tvojí paměti.

Pak chodby dlouhé zříš a nekonečné a hledání v nich proděláváš věčné, sta trpaslíků se ti v ústret šklebí, sta fantomů po boku tobě tryská,

sta příšer chrní, funí, píská, výská, sta potvor v tmě se tyčí, a šklíbá se a kvičí a s klenby na tenké niti

zelený pavouk svítí; v čabrace mongola asi plá smaragd takové krásy, vezíra na čepici

pštrosího vejce zvící. Pavouk se sem tam kolíbá. Jej chytiti chceš, on se uhýbá a hledneš blíže, pavouk to není,

však ženy oko v lásky rozvíření, jež jako kočka divá se chlípně dívá, to oko žhne a mrazí,

sta paprsků hází, až zemí plazí se dlouhý, zelenavý svit. Jej chytit chceš

a procitneš... Útky snů kořist svou pustí. Cítíš jen, hustí jak stínové kolem se snují,

jak venku stromy šustí a šedé mury poletují a v okna tlukou. Neznámou rukou

tvá přikrývka se zvedá a jitra bledá zář po podlaze běží a útky snů

pod hladinou duše zas leží... Tak tiše bez hnutí leží jak mrtvý pod nehybnou spěží a na tebe civí,

škleb cizí a křivý, prázdnota šedivá střízlivých dnů.