Tak se mnohé rozednívá
dosti pozdě v životě,
pozdě láska v srdci zpívá,
ta, která se nejhloub skrývá,
nejvíc jásá v samotě!
Bože, tento borek malý
zřel jsem růsti – dnes je hvozd!
Boř či buduj ideály,
ať již padly, výš se vzpjaly,
snil jsi o nich – měj v tom dost!
Před lety stráň holá byla,
za pár let zde, jaký květ!
až i kopretina bílá
v krvavý se jetel skryla,
nad nějž smrčin kývá snět.
Jdeš a šeptneš si: Jak stárnem’!
Co zde po nás najde syn?
V shonu všedním, v žití parném,
v boji stálém a vždy marném
padne v čelo, v srdce stín.
Budiž! – Nemůž’ se víc státi.
Tvým byl přece jitra vděk,
moh’ jsi kvést a směl jsi zráti,
věř, víc nelze ani dáti,
to buď laur tvůj i tvůj lék!