Jak, Bože, možno to, by tatáž ústa,
zkad včera – ručej tak, jenž bouří vzrůstá, –
se chrlil proti mně urážek příval hrozný,
do rána změnily se v sladké hrozny,
zkad něha vřela, láska, pochopení?
„Jsi děcko,“ Amor děl, jenž v mé zřel snění,
„mne ráno bije máť, večer si se mnou hrává,
věř, láska jinak to již nedělává...“