Já neželím tak příliš oněch časů,
kdy Helenu moh’ básník živou zříti,
na Afrodity ňadrech, která svítí
do věků tmy, moh’ celou poznat krásu.
Věk náš je lhostejný, jde bez úžasu
kol divů, které nemůž’ pochopiti,
však umění dá vždy ti z dlaně píti
a příroda vždy růže do tvých vlasů.
A posud stajen v husté révy listí,
ať říše kol se rodí nebo hynou,
si můžeš básně Theokrita čísti.
A jestli s písní duše tvá se potká,
pak požehnaná ňádra, jež ti kynou,
když večer hvězdami tvé dumy protká!