Když Petrarca neb Camoens znělky psali
a Shakespeare i náš Kollar, v celé moře
se rozvlnil jich ples a jejich hoře,
v sfer hudbu rostlo, čím v své písni lkali.
My velkých duchů epigoni malí,
jimž věčné světlo kmitá mdle a spoře,
když hora nechce k nám, musíme k hoře,
však stojí za to, bysme v pouť se dali.
Když jiní zlatou vylámali rudu,
snad mnohé zrnko najdem, hvězdou malou
jež svítilo by v žití trud a nudu.
Klín drahokamy když ne vrchovatý,
my aspoň tou se spokojíme chválou,
že na sandalech blýská nám prach zlatý.