Po bouři vyšel jsem a zem se smála,
a nebe smálo se a vesmír celý,
na západ prchal ztrhaný mrak ztmělý,
nad nímž juž hvězda vítězící stála.
A smál se strom a keř a proud a skála
tím úsměvem, jejž oči Tvoje zřely
na prahu ráje, když Tvůj povzlet smělý
svůj našel cíl, jehož se duše bála.
Ten všehomíra úsměv – naděj naše!
Kdo ve tmách jdem zde peklem bouřné vřavy
a očistcem snah, zápasů a práce.
Ten všehomíra úsměv, byť jen plaše
rty přelet’ mi, za laury každé slávy
jej zažit chtěl bych a v něm umřít sladce.