Což letím? Jsem kams povznesen?
Ba vskutku, stačím někam?
Skřet za mnou syčí: Je to sen!
Má pravdu: již se lekám.
Což moh’ bych vskutku „někdo“ být?
Ó, dětské sny a hračky!
Líp někde v stínu lípy snít
a poslouchati ptáčky.
Ti líp to znají nežli ty,
nad koncerty jsou všecky,
jich zpěvů pohár vršitý
již zněl v sen lidstva dětský.
Co mohu já, čím já pak jsem?
Viz v lese vřesu kytku,
viz dívky, jdoucí úvozem,
tu vlnu s ňader k lýtku!
Já básník? – Sny a bubliny,
mnou povrch sotva zčeřen,
a nežli stihnu hlubiny,
jsem souzen, svážen, změřen.
A proto vzlétat ku výši
jest pouze bohům přáno,
mně stačí sedět při číši
a vyčkati až v ráno!