Svět vždy byl taký, dvojím loktem měří
a vždycky najde hůl, když psa chce bíti,
v tom, synu, moudrost pro celé máš žití,
pak víc tě křivda ve tvář neudeří.
Že dvojnásobně, když se den tvůj šeří,
tvé srdce každé zneuznání cítí,
je lidské jen jak to, že svadne kvítí
a trny zbudou na šípkovém keři.
Že tak to bývá – aspoň to je těchou,
sám uznáš, nač bys výjimkou být chtěl,
v sled jediná ti z všeho prosba zbývá:
Mít srdce drsné – píseň sladkodechou,
snít o růžích a trhat asfodel –
V báj tklivou příkrá skutečnost ať splývá!