Untitled

Jak dlouho básník bloudil sadem ztmělým, sám nevěděl, však věděl, žitím celým že zaprodán jest jeho divům sterým, motýlů honu, stezkám v houští šerým

a písni ptačí, která neustává. Mdlá noha klesá, mdlá jde kolem hlava, sad konce nemá však. Kde jsou jen vrata? Za cypřišemi, hle, tam záře zlatá

se míhá na obzoru! Pod ní bílá se čára ostře rýsuje, to zeď! – Však byla to mlha večerní a v nové spleti on větví, stonků, trav a keřů změtí

se potácí! Faun vedle cesty směje se honbě jeho, Flora cudně kreje svých plodů košíkem své bujné vnady. Hle, tam se mihlo cosi u kaskady...

jde za tím stínem, ale darmo, běda! To měsíce pruh světlý, jenž se zvedá kdes z druhé strany. – Co si nyní počne? Mšic neustál rej v mihotavé skočné,

komáři nestavily bzučné tance, a on jak rým by ztratil u romance, vysílen, uštván klesl zemdlen k zemi, kde pod kaštanů velkých haluzemi

se Goujonova Venuše naň smála. Jí objal nohy – ale byly skála. Ó, pusť mne, zalkal, z objetí svých sadů, já proklínám juž jejich ples i vnadu,

mne volá život v rejdiště své šumné! Však stromy zavzdychly: Je život u mne! – Ó, nech mne, dost jsem kadidla ti pálil, já srdce dal ti, přej mi, bych se vzdálil,

mne volá povinnosť, přej, bych se vrátil! A zdroje šumí: A tam duši ztratil! – Ó, nech mne, tisíc problemů tam láká! A slavík v to: Je sladší píseň ptáka!

– Tam škola, forum hlučné, do areny, kde pravda s lží se bijí, v moře změny chci ponořit se, občanem chci býti!... A komárů dí hvizd: Je lépe sníti

ve stínu platanů a starých fíků, pod ručejemi bezu, čilimníků, při drozda fletně, při hrdliček smíchu! Co počít měl si? Zatím v hlubém tichu

noc vstávala a na stromy se kladla, jí z dlaně otevřené mnohá spadla a kmitnula mhou hvězda mihotavá a plna rosných perel byla tráva

a Venuše na podstavci svém klidná jen smála se. A vyšla luna vlídná, a jak se opírala v chodby buků, jenž v alej druhu druh podával ruku,

a přistřihnuté na zeď černou zdály se změněny, před pěvcem stíny stály. On znal je dobře: Pierrot, hle, bílý, ten směšný ubožák, jenž láskou šílí

a chvěje se a žalem ruce spíná, a proti němu – bledá Kolumbina. Skráň ukláněje do bohyně klínu ten dialog on slyšel v nočním stínu:

Blázni, moudří, starci, děti, jeden shon a jeden rej, o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí...

Ty však miluj, objímej! Chci to, drahé dítě, právě. Noci, stínem svým nás krej! Pojď, usednem v husté trávě,

ňadro k ňadru, hlavu k hlavě... Vari – jen mi pokoj dej! Proč mne tedy smích tvůj láká, rci, jak mohu nezřít jej?

v žití moje, jež se smráká, chůze tvoje, tanec ptáka... Mumraj slov a frásí rej! Necitelná – zříš, jak zbledla

tvář má? Láska, čaroděj, o samotě jak mne shledla, v petrklíče se mnou sedla... Nuž, dál se zpovídej!

Já tě chytám a ty v dáli prcháš, skrýváš obličej. Nemohu, můj zrak se kalí, Láska je taj neskonalý...

Řekni sám, kdo pronik’ jej? Scvrklá babka stáří, věda. Srdcí sladký dobroděj, kde která se sukně zvedá,

šilhá Amor, neposeda... Věčná látka k básni, pěj! Život kaskadou se tříští, fantastická epopej,

ale v posled na bojišti podvazky se, cetky blýští... Alkovnou je světa děj. Blázni, moudří, starci, děti,

jeden shon a vír a rej o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí... Nu, již stojím, objímej!

Co básník nyní viděl v noci klínu ve neproniklém starých stromů stínu, to všecko splynulo mu v jedné směsi. Jen slyšel z hloubi dýchat staré lesy

a cítil rozkoš všehomíra pláti v svých žilách všech, viděl se Fauna smáti a Floře, které vypad’ košík z dlaní, důvěrně kynout; na zelené pláni

to vířilo sta stínů s kordy, copy se v jeden tanec na jeden ráz chopí a při slavíčím zpěvu v trysku, honu zní v sluch mu ševel dávno zašlých tonů,

v hvězdách to jiskří, v křovinách to praská a světem zní to: Láska! Láska! Láska! Květ zlatem plá a slzy roní skála. Na podstavci svém Venuše se smála.