Z tmy věků poesie proud se řítí
v svém klíně ráje čistých slastí nesa,
ať odou hřmí, štká písní, hymnou plesá,
v něm srdce lidstva tlukot srdce cítí.
Jak bohů postavy v noc temnou svítí
ty divy, které v mramor dláto tesá,
jež kouzlí štětec a jak z tůně lesa
zpěv ptačí zní, ples hudby slyšíš zníti.
Ve rozladěnou vřavu, všední shony,
ó, rozpoutejte všecky svoje zvony,
vy uměny, a plaňte všehomírem!
Jen vámi všednost potřena v prach klesne
a lidstvo pláč svůj změní v hymny plesné
a nasytí se chlebem spásy – mírem.