Když říkali to směle
kdys moji nepřátelé,
já tomu se jen smál
a lítal dál.
Leč teď to přítel praví,
za ním to věří davy.
Mám zastavit se snad,
v svůj věřit pád?
Mám stár být v půli dráhy?
Mám žebrák polonahý
se v milosti cár skrýt,
lkát o soucit?
Proč? Ve vše dřív bych musil,
co prodělal jsem, zkusil,
se vrátit poznovu
v tíž okovů.
Ne! Uznat mdlobu svoji,
dát výhost všemu boji
pro choutku, nápad jen –
to směšný sen.
Co v duši mojí víří
perutí netopýří,
či andělskou co vlá,
ať výš to plá!
Já cítím v duši sílu.
I svoji na mohylu
já mohu kvítí sít...
Chci pět, chci žít!