Mez toho světa vždycky dál a dále
jde s lidstva žitím, kruh ten obrovitý,
v němž člověk myšlenkami, sny a city
se pohybuje v radosti a žale,
též s křídly jeho ducha roste stále,
dnes ustupují hor nejzazší štíty
před člověkem, jenž v centru světa skrytý
v hloub jde jak Dante pekla ve spirale.
A obzor ten se mezi hvězdy šíří,
dnes Thule ultima je báje ztmělá.
Kde zakotví se výprava ta smělá?
Ó touho nesmírná, kdo tebe smíří?
Zda hvězdný laur kol vítězného čela,
či věčnosti břeh, na kterém smrt hýří?