Tak nech svou hlavu vedle hlavy mojí.
Kdos klepal. – Nech ho. – K čemu otvírati,
jsem něhou znaven, skoro chtěl bych spáti,
mně zdá se, anděl u mých skrání stojí.
V Tvém pohledu se s láskou něha pojí.
Vím všecko – čeho lze tu postrádati?
O lesích sním, jež slední západ zlatí,
nach plnou hrstí sype v černé chvoji.
Tam kmen byl poražený, oloupaný,
my na něm sedávali večer dlouho...
les hořel západem jak štěstím tváře.
Tam fantastická schodiště a brány,
kdos po nich kráčel... Byla’s to ty, Touho?
Já nevím, srdcem chví však Tvoje záře.