Sváželi zlaté klasy s polí,
kol žní byl shon a šum a ruch,
v tom víru jeden lán byl holý
jak mrtvých udupaný luh.
Jen řídký jetel, uschlá tráva
a plevel hroudy pokrýval,
zde nezaplála slunce sláva
a skřivan nad ním nezpíval.
A zlatých snopů vozy plné
když vozili kol celý den,
já cítil, jak ta hrouda klne
a rozplývá se v tichý sten.
Jak závidí tam vedle sestře
tu hojnou žeň, ten skotu řev,
žen šátky vlnící se pestře,
ten srpů svit a ženců zpěv.
A bolesť hruď mi stáhla divá,
ač s ní jsem válčil se vzdorem:
jak bude mi, mé duše niva
až bude sprahlým úhorem!