V moři celém rozvlněných klasů
kdysi v pravé poledne jsem šel,
znavený zrak klasných od topasů
náhle pustý úhor plevele,
chrp a divokého jetele,
vlčích máků a přesličky zřel.
Pustý tento kout byl dissonancí
v klasů zlato, v blízkost hojných žní;
motýlů a včel pár v bzučném tanci
marně zastříti se snažilo
prázdno, v které slunce pražilo;
horkým vzduchem jen jich bzukot zní.
Co mne u srdce tak náhle bodlo?
Přede mnou můj celý život stál.
Symbol jeho posud neuhodlo
plaché srdce – teď jej vidělo,
skoro před sebou se stydělo,
v úhoru tom celý před ním plál.
Bože, jiní svážejí již vozy,
plné vozy práce dlouhých let,
a můj život úhorem dál hrozí.
Co tu mám? Jen písně, písně zřím,
citů plevel, nad nímž bzučí rým,
ale chleba zaň mi nedá svět.
Svatá pravda! – Kdo však může za to?
Beru žití los, jak nastrojen,
ať si nechá soused svoje zlato,
mně můj úhor trav a plevele,
chrp a divokého jetele
milejší jest – dál jdu spokojen.