Když uzavřeny účty s žitím,
když jednu bytost pro vždy svojí zvem,
pak jde se to již samým kvítím,
pak jest i obtíž zázrakem.
Jen jabloňové květy prší,
nám každým krokem do kolejí cest
a tam se v sněžnou závěj vrší,
že necítíme kámen, klest.
V té duši jedné všecko zříme,
po čem kdy prahnul mladistvý náš vznět,
na její paži se to dříme,
jakby nám patřil celý svět.
Jí všecko, všecko dáme rádi,
vždyť tak je naše, milá, přesladká,
že připadá nám i to mládí,
jak zašlá, dávná pohádka.
To žijem pouze v přítomnosti,
nás budoucnost již více neleká,
jen vděčnost srdce naše hostí,
co tiše život odtéká.
Jen ona když je šťastna s námi,
to největší je ve všem posilou,
a katastrofa Žití drámy
je klidnou v posled idyllou.