Ty chvěješ se, že divá obraznost
i ve snách ještě bouří duši tvou?
že z žití v bezdno klene tobě most,
kde sporné živly tísní a se rvou?
Ó budiž rád a žehnej těmto snům!
Ty ještě něco chceš, máš říci světu,
jeť nevypěna kniha tvojich dum,
číš překypuje šumíc v tísni květů,
jsi duší živ i tenkráte, kdy spíš,
a jistě bohatší se probudíš.
Hůř tomu jest, kdo večer oči zavře
a bezduch klesne jako mrtvý troud.
Co srdce věrnou vůní snů svých navře,
leč jako spoutáno se nemůž’ hnout;
tu spánek bezohledný, tvrdý, tupý
tě přepadne jak v lese bandita,
sny zardousí a tmy, jež kolem skupí,
v jichž cloně smutná duše ukryta
víc netvoří v lenosti zmírajíc –
Co bolest, radost jí, když v obou nic?
To v leb ti zatkne nenasytný spár,
nad hlavou tvojí hýká tepouc křídly,
sen musí pouští být, když suchopár
je život se sprahlými všeho zřídly.
Ach, z čeho tkáti má své obrazy
sen kouzelník? Vždyť v duši nic a nic,
jen skutečnosti všední nárazy,
jen Psyché znavená si zoufajíc,
o hnáty otloukajíc křídla mdlá,
víc nezatouží, více nezaplá.
Tam nemohou sny řádit ani kvésti.
Buď rád, že sny máš... aspoň můstek k štěstí.