Bouř překvapila slunce v západu; pod chrámu římsu ptáče promoklé a mne zahnala v předsíň divadla. Zde dlouho stál jsem. Zrak můj nestálý
zřel na hlučný rej dešťných krůpějí, na blesk, jenž lítal hromy provázen od střechy k věži křídlem jiskrným. Zde dlouho stál jsem, a snů divných hra
mne jala v síť, až unavený duch v předsíni této našel Pathmos svůj. Zde v bouři, dešti, větru hučení já viděl, dávných věků oponu
jak strhnul blesk, a hle! – z ní valily se mocné stíny postav mohutných, ať kryla toga bedra zjizvená, ať s mocných plecí splýval hermelín,
ať jedni číše k nebi vznášeli a druzí rvali bradu svou i vlas. Jim seděli u nohou šaškové, jak zosobněné jejich svědomí,
k jich kolenům a prsům tulily se milostných žen ladné postavy, smích něhy na rtu a noc ve zraku; ta do záňadří dýku skrývala
a druhé z klínu květy pršely. Pak starců řada, jejichž lysá leb předstihla celý Olymp moudrostí, a kolem dětí hravá nevina,
na retu písně, v rukou ratolesti. A v mlze šedé, kterou draly se neznámých sluncí zlaté paprsky, hrál zástup skřítků, rusalek a víl,
za nimi pak ve mračném skupení, jak bílé sochy, bozi Hellady se tísnili – ti staří, dobří bozi, jež miluju a o nichž snívám rád.
A v divém víru, stále mocnějším, to vřelo jako proud, v nějž vjede blesk, až uslyšel jsem divný jakýs hlas, jak hlahol trub a vody hřímání:
„Hle, vizte světa nové zjevení! juž zlatá doba lidstvu nastává; ti všickni zde jsou toho družina, jež jménem umění jde soudit svět,
jež vládnout bude věkům budoucím!“ A hned se zjevil velký, světlý stín, jak zahalený v blýskavice plášť sám bůh by kráčel světů prostorem;
a vše padalo na svůj obličej, s čel koruny si rvali králové a v jeden chorál padly zástupy a „haleluja!“, třikrát: „hossana!“
se valilo jak hromů jásoty s azuru nebes v temno propastí. A když stín přešel, tu se líbali všech stavů lidé i všech národů,
tu král otrokům padal v objetí, tu dívky starcům celovaly vous, a padlým ženám děti žehnaly... A proud ten valný, stále rostoucí,
jak mocná hymna z plamenů a slz, i duši mou jal kouzlem svaté hrůzy, že s chvěním též jsem volal v bouři tu své halelujah!... To mne vzbudilo.
Já na loži. V mou jizbu přitmělou jen měsíc šeřil vlídným paprskem, dočítal za mne stránky Hamleta, kde přemožený tíhou snů jsem zdřímnul.
Cookies on Poetry Cove