V tom světě klamných snů a zápasů,
kde bojem život a smrt naším cílem,
bůh pouze ví, co dal bych za to štěstí,
se vyplakati na tvém hrdle bílém.
Věř, více bych tvůj nerozpínal šat,
jak činíval jsem v lásky sladkém snění,
kdy bránily se ruce tvoje bílé,
ač oko plálo ohněm roztoužení.
Věř, víc by nehrál prst můj s vlasem tvým
a nebloudil víc jeho vlnou tmavou,
jak v chvílích těch, kdy vrkočů tvých proudy
se valily jak moře nad mou hlavou.
Věř, já bych více neklad ucho své
na tvoje srdce, bych tluk jeho slyšel,
jak v nocích těch, kdy znával blaho naše
jen měsíc, který nad horami vyšel. –
Těm snům a hrám juž cizí jest můj duch!
Teď v objetí tvém bych jen hořce plakal,
že jsem v tu propast těžkých, němých žalů
tvou duši bílou holubici vlákal;
že ono kouzlo prvních polibků
před zrakem naším zmizelo tak záhy,
až při vzpomínce chvěje se má duše
jak ve závějích žebrák polonahý;
že nemám ani jiskry naděje,
ba ani toho štěstí pod oblohou:
bych vyplakal se na tvém hrdle bílém
a potom umřel u tvých drahých nohou.