Jak tajemný ten hovor pramene,
když uvolněný jarní spěchá nivou!
tu zeleň břehu smočí truchlosnivou,
tu skoupá kořen vrby zvrácené.
Však čile vždy své vlny zlacené
v dál unáší, ať v tůň peřeje divou,
ať v pláň, kde v jeho píseň zádumčivou
se mísí olšin vzdechy tajené.
U jeho vln dlí duše moje ráda!
V něm osvěží své růže uvadlé
a pohřbí vše, co trápí ji a tíží.
A když tak dlouho ve dnu jeho bádá,
tu zdá se jí, že v jeho zrcadle
s ní zároveň se mladost moje zhlíží.