U moře, když je viděl po letech.

Ó buďte zdrávy v slunce jase, vy velké vody zářící! v nichž tisíc zvuků potírá se a hřímá divou vichřicí,

v nichž tisíc jisker hoří, blýská, a tisíc proudů vře a tryská v tvář hvězdám, slunci, měsíci! Zas po letech, ó valné vody,

nad vámi stojím zdrcený, a nedůvěřiv křídlem ody se nese celý zlacený můj zpěv v dny dávné minulosti,

jež jak vy na dně trosky hostí a mnohý sen juž ztracený! Let, velké vody, málo tomu, neznámých krajů cizinec

jsem patřil v příval vašich hromů, a vichrům stavil vzdornou plec, a písní, jež se žalem chvěla a k hvězdám doletěti chtěla,

jsem rozbíjel svou úzkou klec. Já u vás hledal hvězdu lásky a mír štvanému jelenu, a pohled v božství beze masky

mi sršel v moři plamenů, když zaplály jste v západ zlatý, já hledal náhradu v své ztráty a v pal svůj svěžest pramenů.

Má píseň plachá, polekaná Maenada, břečťan ve vlase, z orgie svojí zburcována tu stála v těžkém zápase,

jak paian její žalmem chmurným by život přetrh’, bezazurným plout majíc nebem chvěla se! A nyní láskou sobě vrácen

se dívám, moře, veselý na příval vln, jenž sluncem zlacen se halí v purpur zatmělý; teď s ňader milované ženy

v tvou dálku patřím roztoužený, jak snil jsem, proude vzkypělý! Teď klidně jako v život patřím ve vln a světla záplavu,

s tvým dechem ducha svého bratřím; co budoucnosti v mlhavu se tajilo, teď k rtům se chýlí, a vědom vlastní svojí síly

všem zmijím šlapu na hlavu. Co s hrdým okem moje píseň s vlající větrem kadeří v tvých přívalů se noří tříseň,

z dna tvého k hvězdám zaměří, a že tvé vlny kouzelněji než ňadra ženy mé se chvějí, ó, velké moře, – nevěří!