Kol mlýna šel jsem, stál tu v střemše zkvětlé,
jak hnízdo visí ve haluzí změti,
proud s jezu plál jak duha, která letí,
v něm hrály luny drobné pršky světlé.
Jak světlošky do dívčích vlasů sletlé
ten svit pronikal ztemnělý krov snětí,
ty, jak by chtěly vodu zadržeti,
se skláněly k ní v šeru pol, pol v světle.
A vzduchem táhla vůně střemchy, hlohu
a jabloní – zde jistě štěstí bydlí,
já pravil a chtěl stavit v chůzi nohu.
Však tajný hlas mi pravil: Nech tu masku
na přírodě a prchej odsud křídly,
to štěstí nebuď, měj dost na obrázku!