To starý palác byl z dob rokoka; teď sprostý činžák to, dům průchodicí. Na dvoře jeho tichém zpívající ční mramorová kašna hluboká.
Ve výklenku se tají sousoší, jež ptactvo s časem pustoší. I rázem padne tobě do oka, kde škeble věčnou rosena je vlahou,
kde nářek zní a vzdech, faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Zřím v minulost, ký hovor, smích a ruch
se ozýval tu kdysi po schodišti, tu frak se tmí, tam uniforma blýští a parfumy je plný kolem vzduch, tu kavalír, jsa dvorným rytířem,
se kloní k dámě, která vějířem ho odhnala jak roj dotěrných much; však úsměv tlumen oka žárnou vlahou dí: Žiješ v mojich snech,
faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Dnes ovšem jinak. Sotva podvečer plyn křivolakých uliček tmou šlehne,
sem s džbány, putnami se děvčat sběhne dost, hezkých služek, nižší třídy dcer, a voda zvoní klidně v nádoby a prchá čas a různé osoby
se vystřídají tady v mlžný šer. Tu klep se vine anekdoty drahou, tu vtip raketou šleh’ – faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech. Tam naproti, kde okny kmitá zář, se mladý klerik ob čas s knihou zjeví, však brzy dívčí zaplaší ho zjevy
od fontánu zpět v chladný seminář. Však brzy k oknu se zas potácí a roztržitě listy obrací, až vypadne mu z ruky breviář;
byť objal nebe vědou, vírou, snahou, vždy v hrudi plá mu žeh, – faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech.
Je tma a noc, kol kašny pusto jest a fontán stále zpívá, stále zvoní, sta stínů po zdech vlhavých se honí, na vlnách pluje odlesk tichých hvězd.
Kdes kroky ještě temně dunící se pustou, tichou ozvou ulicí na křižovatce u ztracených cest. A piják mučen v půlnoc trapnou žáhou
na stupeň kašny leh’, faun starý – žel nedrží nymfu nahou v svých ramenech.
Cookies on Poetry Cove