V přímočárné aleji samých hrobů, u zdi fádní hřbitova, velké město jak to může poskytnout, spíš sen věčný pod těžkou deskou.
Zdobný pomník, truchlící dívky socha, k Tvému tiše poprsí pozvedá se, k hlavě, stopy nesoucí dlouhé muky, s haluzí lauru.
Těžká deska bouřné ti srdce kryje; srdce, které nosilo v sobě světy, které světy lákalo z temných hlubin minulých věků!
Srdce velké, planoucí láskou k lidstvu, láskou k pravdě, ku právu, ale nejvíc láskou Krásy nesmrtné, olympické, jako smrt silné!
Jménem této ku Kráse svaté lásky, s kterou nemůž’ v světě se žádná rovnat, a již Ty Jsi procítil nejhloub ze všech, básníku její,
jménem této ku Kráse svaté lásky, jejíž byl Jsi posledním vyznavačem, echem spojen příbuzných citů s Tebou, chudých pár květů
dojat házím – ocúnů pár i aster – na tu těžkou, drtící desku chladnou, která spíná básníka pro vše časy, horoucí srdce!
Dál pár kroků v údolí mezi stromy kyne tichý poety domek, v stráži starých, smutných topolů, v nichž teď vichr jeseně hvízdá.
Sny tvé bloudí parkánem chudých travin, v šedých astrech, chorobných slunečnicích, v nočních fial vybledlých trsech pustých, v povadlém listí.
A já dojem písně Tvé nesmrtelné v srdci nesa s pozdravem domku Tvého i té duše, která v něm truchlí v smutku... (Minonou kdysi
zvaná v písni, jistě jež věky přečká), i té duše, poslední píseň které psala Tvoje chladnoucí ruka v slední smrtelné křeči;
nad Tvým hrobem v hluboké stojím dumě. Dávné, staré otázky hnětu v mysli: Co dnes Krása dává svým vyznavačům? Za živa kámen –
nudu potom, lhostejnost s pohrdáním, velkopanské pošklebky pídimužů; velký zástup cynický dále spěje za nízkou metou.
A ty světy, které Jsi stvořil silou evokace, pradávných věků fresky, všednost nemůž’ chápati, ni zrak, který po zisku šilhá.
Velké pravdy dunivým hlasem věšteb v prázdno vyzní; citová jemná hnutí, ony elfů záchvěvy, které zažil’s v básnických visích,
nebo na tvé Minony ňadrech sladkých, tajem pro vždy zůstanou chátře cizí, v stopách jejich básník jen kráčeti může v chvílích své dumy.
Čím však sám Jsi vykoupit musil tyto svaté chvíle očisty, resignace, zas ví pouze umělci, nikdo jiný šachet těch na dno
nesestoupí. Křížovou cestou bude každý život básníkův perem, štětcem, dlátem. Víme, čekati co nás může zítra i vždycky.
Cookies on Poetry Cove