Nad zídku hřbitova se ukláním,
dvou světů jak by byla rozhraním,
před zídkou udupaný pažit leží
a za ní vlhký, travnatý kout svěží.
Před zídkou život – za ní smrti sen.
Jak zázrakem tu poměr obrácen,
zde poušť pod živých kroků ruchem kyne,
tam v mrtvých tiši jaké loubí stinné!
I myslím, strom co na mne květy třás,
to hrobu taj, že dýchá žitím zas,
a jako z hrobu chlad tam stín a tráva:
tak z bolesti a ztrát nám úkoj vstává.
A cítím jak ten, kdo zná tíží pout,
jak v srdci drahý taký vlhký kout,
čím víc tam hrobů, víc tam květů kývá,
vždy cos tam šepce a vždy cos tam zpívá.