Jak motýl, který do oken
v březnovém slunci zabloudí,
let jehož vzdušný jako sen
jen úsměv na rty vyloudí;
Tys přišla, úsměv na líci,
do jizby, kde snil samotář,
tvůj rozhrál smích se perlící
a vůně s ním a lesk a zář.
A jako motýl těkavý
od knihy letí na obraz,
tvůj pohled vlídný, laskavý
se duší mou i srdcem třás’.
Zas vinou mou jsi prchla v dál,
já cítil jsem tvůj vonný dech,
však tebe chytit – já se bál,
by nezbyl pel mi na prstech.