Tys ještě dobré, smavé dítě,
den modrou pohádkou Ti plyne,
vždy svadne dříve jeho květ,
než v kalichu mu vůně mine.
Co může Tobě dáti svět? –
Ty všecko máš, co nezahyne!
Tvé oko tichých leskem plane,
cos chvílemi jen bleskne v něm,
jak měsíce kdy opál skane
ve dřímající vodojem:
tu hoří z modrých stínů stkané.
Jen malý mráček přeletí-li
přes Tvoji skráň, to pouze stín
jest křídel, která anděl bílý
nad Tebou rozpjal v baldachýn,
když sníš – vždy on se k Tobě chýlí.
Ty nemusíš se modlit ani
a splněný jest každý sen;
Ty ruku dát smíš v usmívání,
smíš líbat – vždyť jsi dítě jen.
Tvůj pohled zlatých klasů vlání.
A přec mne divný soucit jímá,
čím Tobě můžem být, se ptám;
Bůh neví sám, co v Tobě dřímá,
a já se chvěju, že Tě znám,
že kveteš mi tak před očima.
Tys ještě dobré, smavé dítě,
o štěstí Tvoje, ač se bojím,
přec nechci prosit: Zůstaň jím!
Vždyť vše, co kvete v duchu Tvojím,
též pro mne kvete, já to vím.
O rozkveť! já u Tebe stojím.