Ty zdráháš se – mám odejíti?
Ó, dovol ještě na chvilku!
Hle, měsíc vzplál a právě svítí
na bílou tvoji postýlku.
Proč leká tebe jeho světlo,
že chvěješ se mu v zápětí?
Snad líčko tvé by znovu zkvětlo,
kdyby nás uzřel v objetí?
Ty zdráháš se – a přec v té chvíli
nám lásky anděl nejbližší,
ve luny světlo závoj bílý
nad námi rozpjal ve výši!
Jen postůj! – jeho dech mým retem
ať strun tvé duše dotkne se,
ať zahraje tvých rájů květem
jak zvěst o jaru po lese!
Paprskův jeho každé tknutí
sny zlaté roní na víčka,
tu každé hnutí – obejmutí,
a každý dech – to hubička!
Snad v nich se tvoje duše vznítí
a štěstí nám se rozední...
Ty zdráháš se? – Mám odejíti?
Nuž na dobrou noc poslední!