Ty stárneš, píseň tvá se stále vrací
ku jedné látce a tím půvab ztrácí.
Týchž obrazů jsi jinde lépe užil;
líp mlčet, čekat, až by duch se vzpružil
ku nové písni, hodné doby příští.
To slyším často. Pode mnou se blýští
a hraje v perlách zkvětlý pažit rosný,
svit slunce věší v zasmušilé sosny
své paprsky jak dlouhou zlatou tříseň,
proud hučí kdes, v to padá drozda píseň,
a planá růže rdí se v bledém líčku.
Na Matky Boží drobném pantoflíčku
se motýl chví, na křídlech pestrá oka.
Jak stará báseň svět! Jak stará sloka,
již pěje vlna, pták a strom! Jak vrací
se jarem příroda v své tvorčí práci
k týmž tonům a k týmž starým barvám zase!
A přece všecko plane v svěží kráse.
Tak duše pohnuta, jak jindy ráda
též tony staré v novou píseň spřádá.