Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolesť sahá, tak divoce a teskně cos tam zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!
Proč zoufale tak vichr venku se dnes vzteká? proč utuhlá zem v květný háv se neobleká? proč mlha kol a kol a v mlze proč sníh bílý? což v nebi nevědí, že dnes tvůj svátek milý?
Já darmo k větrům volám, by mi křídla daly; leč jak by na můj posměch plachty rozepjaly a odletěly v dálku zakrouživše vírem – a ticho smutno kolem jak v mém srdci sírém.
Tlum opozděných ptáků, který k moři letí, blíž mne usedl tiše na usvadlé sněti, k těm ptákům o písně má chudá duše volá – však darmo, tiše spějí dál přes pole holá.
Mám vzdech ti poslati? – ten mezi větry padne, či políbení snad? – to v zimní mlze schladne, či slzu lásky své? – tvé oko dost jich roní, či upomínku svou? – ty nedozvíš se o ní!...
Ó měl bych ke svým ňadrům jako v dávném čase tvou drahou zlatou hlavu nakloniti zase, by spočinul v mém srdci zrak tvůj holubičí a kouzlem svým mně zahřál, co tam vře a klíčí.
Jest láska moje motýl v zimě osiřelý... Kam zalétnouti má, když květy odumřely? v čem sluniti se má, když sněžná mlha všude? ta zima táhne k nám... Ó, jak nám, drahá, bude?
Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolest sahá! Tak divoce a teskně cos tam zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!
Cookies on Poetry Cove