Jak nebe by se bylo otevřelo,
jas náhle zatopil tvé snivé tahy,
cit zakotvil se v oka hloubi vlahý,
až zlatý reflex padl na tvé čelo.
V tvé tváři všecko pod tím světlem pělo,
pod sluncem Hellady tak mramor nahý
pěl paiany své, přes Hymettu svahy
když Foeba čtyřspřeží ku moři hřmělo.
Jak v nekonečnost dlouhé louky zkvetlé,
to narcisů a kosatců směs pestrá
by rozvlnily čalouny své světlé,
po nichž by duše tvoje, Mládí sestra,
se nesla, kdyby opustiti měla
ten mramorový palác tvého těla.