Ty jistě odpustíš, mé dítě milé, ty odpustíš, že přijdou někdy chvíle, kdy, ač tvou cítím v hloubi srdce lásku, zříš stín v mém oku, na mém čele vrásku,
stín, jenž tě rmoutí, vrásku, jež tě leká. Ty odpustíš, jeť život bouřná řeka, jež často rmutem, co se z bezdna valí, i azur, jenž v ní zrcadlí se, zkalí.
Co v řece rmut jest, vzpomínky jsou v žití, a často věru osten jejich cítí má duše v době, kdy jest nejvíc šťastna. Pak starostí též peruť tmavořasná
se nevědomky nad mou skrání chýlí, tu cítím, lítosti jak hořké býlí mne pálíc, na květ hořký v srdci roste. A život celý, kam ty, dítě prosté,
jíž každičký den jarem jest a plesem, kam mhou se díváš, rci, zda není lesem, kde snadno krok tvůj pravou cestu ztratí? A umění, ta hvězda, která zlatí
v tmách smutnou pouť, se náhle soudcem stává. A umění jest přísné, vše, co dává, čím žehná, čím se modlí, jásá, zpívá, za noci klid, za slzy dáno bývá,
by touhu zkojíc jinou vzňalo znova, vždy v horší muku, než je Tantalova. Toť Dolorosa, držíc Syna v klínu. Hle Dante, jaká nekonečnost stínů
mu klíčí na čele a tahy chmuří! Slyš, Tasso vzdychá, Shakespeare lká a zuří, pod lebkou Miltona Satan hlavu zvedá, a Pascal touží, zápasí a hledá;
smích, motýlem jenž letí k idealu, u Cervanta se tají v slzách žalu a z rolničky se zvolna stává bičem. Ach umění jest přísné! Sen, jenž chtíčem,
a vášeň jest, která se stává katem; a stejně vraždí pérem, štětcem, dlátem, dej mu své srdce – ono vezme duši! A proto odpusť, jestli někdy ruší
tluk srdcí našich tony nesouzvuku; jen usměj se, jen přej tvou stisknout ruku, a smíru anděl, jenž v tvé duši žije, mně ukáže zas, hvězdy poesie
jak staří známí že v tvém oku svítí. A vonnou bájí zas mi bude žití a ucítím, čím tys mně, sladké dítě! Kdys na svých cestách, z jitra, na úsvitě
jsem v Apeninách našel zámek starý, kol věží jeho táhly zbytky páry, já díval se, jak slunce z nich se noří. Kraj zářil, já jsem vešel do nádvoří,
zde fontan byl, kryt břečtanem a mechem. Stál v rozvalech, jen kapek svojich echem se starými zdmi mluvil jako v snění. V tom blesklo slunce, a v kouzelném chvění
se mihnul vody tryskající pramen, hrál v barvách všech, byl meteor a plamen, byl safír, perly, nach a zlato živé... Teď dobře vím, proč tenkrát v dumě snivé
jsem dlouho patřil na ten zázrak světla. Rci, čím jest píseň, jež mi srdcem letla, mé sny a tužby, ba dny žití všecky, když neozáří je tvůj úsměv dětský?
Tys dnů mých slunce, obracím se k němu! Zdaž jako plaché kapky vodojemu by nezmizely bez kouzla a krásy? Ó usměj se, ó zvedni zlaté řasy,
ať slzou co mi trysklo z duše hlubin, jest v úsměvu tvém perla, nach a rubín!
Cookies on Poetry Cove