Tak často říkám: „Zde jest všecko marné, i vášní bouř, i ticho jednotvárné, i cit, jenž tuší, vůle, jež se vzpírá, květ, který pučí, i květ, který zmírá,
sny, které letí, myšlénky, jež zrají. Zde minulost i budoucnost jest bájí, a přítomnosti mžik jen ostrov malý, vstříc jemuž moře věčnosti se valí,
„dnes“ krátký blesk, jejž zhltí mračno „včera“. A hroby pak, a clona jejich šerá, my sami stíny honící se v kole, jak stíny mraků přes požaté pole,
jak tanec kapek po rybníka pláni. I umění v svém nejkrásnějším vzplání, ať malba oku, nebo hudba sluchu, ať slovo, kterým duch jen mluví k duchu,
nad tímto proudem, který vře a duní, vše trhá v rej a nad nímž zhouba trůní jak v mraku sup – ó čím jest v naše hoře? Jen slunce záblesk nad bouřící moře,
jejž zhltí mrak, by tmou zas všecko bylo. Ó nadšení, ó sny, ó ducha sílo, jste přeludy, či pouhými jste jmény? Či věčnost sama padne v moře změny?
Mne stejně přelud jako pravda pálí. Duch lidstva v žalu obličej svůj halí, kdo zpíval, mlčí, a kdo myslil, šílí.“ Tak často říkám, a v té trpké chvíli
mně slza z oka, z ruky péro padá. Duch nadarmo po odpovědi bádá, před ním jen mlhy tůně, děsná, bezdná... V tom přijdeš ty – v tvém oku spí zář hvězdná,
jdeš od své matky, jíž jsi štěstí všecko, a týmže zrakem, v kterém ještě děcko se diví světu, v němž však sní juž žena, tím pohledem, jenž pro mne nemá jména,
jenž najednou se těší, modlí, prosí, v němž pták má zpěv a květ má kapku rosy, v němž odlesk duše matky tvé se chvěje, teď u mne dlíš a v propast beznaděje,
jak anděl křídlo pouštíš úsměv zlatý. A není trudu, není tmy, ni ztráty, vše žitím jest, vše vůní, pravdou skvělou. Ty zjevíš se, a jizbou naší ztmělou
zář jasná letíc dotkne se tvých skrání. To jistě slunce nad šer spících strání, by spatřilo tě, než v tůň mlhy kleslo, se vyhouplo a zář svou všecku sneslo,
by v hnědý vlas ti vtkalo aureolu. A na západ my dívat jdem se spolu.
Cookies on Poetry Cove