Já nebudu již jiný – nech to být!
Po čtyřicítce jest již pevný cit
a nemění se vážkou rychloletou.
Co ztratil jsem, je pryč, to dobře vím,
co doufal jsem, je prach a sen a dým,
však růže zbyly v srdci a dál kvetou.
Snad hračkář, snílek, básník, samotář...
vše připouštím, však jistá zlatá zář
mi v srdce svítí z chudobky jak zvonku.
Tak vedli jsme to, srdce mé, ó viď!
Tak žili jsme – nač popouštěti píď?
Tak dožijem to, nechť i v klamu, k sklonku!