Vodní pláň se v dálku tměla, mohutná loď po ní jela v Nový svět. Kam zrak pohléd’, vlny, vlny...
Obzor mhy a mraků plný, z komína jen jisker příval občas vzlet’ a jak rudé slzy splýval
výše do tmy a pak zpět. Doutníky jak hvězdy v mraku míhaly se, při koňaku leckdo bděl,
na palubě v plaid svůj halen k břehu zíral, který vzdálen v mlze čarou určitější tměl se, tměl.
Pod palubou v tmavé skrejši bědný vyhostěnec dlel. V pestré tísni v kotci tmavém mezi sobě rovných davem,
v směsici těch, co vlast svou opouštěli a za mořem najít chtěli lepší život, lidstva eden
zářící; v tlumu žoků, pytlů, beden seděl smutný, mlčící. Vedle něho spala žena
chorobná a vysílená. Každý dech, jenž se pracně z ňader linul, aby v jeho ňadrech zhynul,
schýlené mu tváře pálil plam a žeh, ruce led, on v šat svůj halil, hřál je svojich na ústech.
Zdali dočká ještě rána? Do kajuty kapitána – bohu dík! – přenesli ji ze soucitu
při pochodní rudém svitu. On tu v dálku hledí, čeká... každý mžik věčnost je mu – bdící leká
na můstku jej námořník. Kroky slyší, hlasy slyší z kajuty v té noční tiši, schýlí skráň...
Ano, tam se člověk rodí, on tu, otec, v zmatku chodí, mezi nebem, mezi mořem čeká naň,
radost jde tu spolu s hořem, smrt a život v dlani dlaň. Od Europy prchnul prahu. V lepší život celou snahu,
cit a vzruch v Nový svět chtěl zmladlý nésti, věřit v život, v práci, v štěstí; myslil, tam co nedopřáno
snů a tuch, zde skráň zvedne v zlaté ráno, v budoucnosti vírný kruh! Vinou svedl ženu cizí,
prchnul s ní, teď žalně sklízí hříchu plod... V jaký úděl, v jaké věno zrodí se to dítě, ženo!
jehož zrak se teď otvírá v středu vod? Můž’ vzplát z viny pevná víra ve budoucí, silný rod?
Můž to dítě hříchu, viny zrozené zde mezi stíny lepší být? Nemá v duši setbu otce,
po mnohém jež vzklíčí roce, zda v něm otráven též není duch i cit? V Nový svět vin starých vření
má se zkázným jedem vlít? Staré Europy vše vášně, mladost zdrána prostopášně, klam a lest,
sobectví a mrzká zrada, podlost, která hrbí záda stavíc žebráckou svou misku u všech cest,
má zas ožit démon zisku pod praporem volných hvězd? Nedomyslil... U kajuty skříply dvéře, světla žlutý
pruh sem vlet’. Napjal sluch... a silou dravce srdce smáčknul, slyšel plavce; pravil drsným hlasem, všedním,
jenž ztich’ hned: „Dítě mrtvé!“ – V tom tu před ním z mlh se vyhoup’ Nový svět!
Cookies on Poetry Cove