Kam pohledneš, tam rakve; stojí v kole, pnou se až k stropu, hromadí se dole, ty rovně na sobě, ty křížem leží, těch dlouhá řada podél stěny běží,
ty v zděných výklencích se zpola tají a jen svým čelem z temna vyčnívají. Jsou všecky prosty z dřeva aneb z kovu, na víkách jejich symbol k víry slovu
se pojí v tichou modlitbu: tam lvice řve v záři jitra, jinde holubice mající v ústech olivy snět letí, dva andělové jinde ve objetí,
tam kotva naděje, dvě ruce v mraku tam drží se a jinde ve oblaku lze spatřit soudnou váhu Hospodina. Ta klenba dlouhá jest, však úzká, stinná;
kam zrak se točí, samých rakví rysy. Se stropu v prostřed kalná lampa visí na řetěze, jenž rezaví; svit líný se zvolna klade mezi těžké stíny,
po deskách rakví mihne se a těká jak naděj na vzkříšení, na něž čeká hrob věky. Dočeká se? – Blah, kdo věří. Noc minula, svit jitra juž se šeří,
i lampa hasne; ví snad, že se blíží den, jenž jest nocí v katakombách. Mříží hluk zazněl chodbou, s pochodněmi spějí dva kněží napřed, v davech vycházejí
a v mlčení, kdo probděli noc tady. Jdou, rostou v zástup, jsou jich celé řady, však nejvíc žen, jež věří a jež pláčí. Jdou v šatě černém; s hlavou svislou kráčí
z nich mnohá a pak v kout zabočí tmavý, nad prostou rakví blíže zdi se staví a klekne, znova modlí se a vzdychá. Ti šeptem hovoří, ti ještě zticha
žalm opakují i řeč kazatele; ti stojí na zvědách, jich oko bdělé se vbodá v tváře, hledá tahy známé, jich ani zakuklení neoklame;
jsou bratří v Kristu, vespolek se znají. Vše jako vždy jest lží, co strach jim bájí; jsou dobře v zemi mezi hroby skryti, zde mohou jistě Kristovu krev píti,
chléb lámati a lásce sebe učit, dnes vírou jásat, zítra dát se mučit. Jdou; celá chodba prázdna v krátké chvíli, jen kněží jsou a strážci, kteří zbyli.
Leč také tito vyšli v krátkém čase; jich kroků ohlas chodbou rozléhá se, zní z hloubi ještě, jak z dna rakví temně, jak řečí mrtvých chvěla by se země,
pak zanik’ zcela. V katakombách šero, jen lampa plá a černých rakví stero své stíny metá po stěnách i půdě. Hle, vzadu cos plá ještě krvorudě!
to věčné světlo; za ním oltář prostý, stůl obětní jest rakev, jeho skvosty jsou kosti mučeníků; svícnů není; nad oltářem ve matném osvětlení
jest obraz prostě na zdi malovaný: ve středu Kristus, kolem s každé strany dav apoštolů sedí při večeři. Kdos kráčí chodbou; hle, stín jeho měří
od rakve k rakvi prostor země malý; jde pomalu, a černá kápě halí skráň k prsoum nakloněnou; snad se modlí. Teď kráčí dál, u rakve zase prodlí,
jak chtěl by čísti nápis zbledlý zpola. Toť jáhen Šimon. Jak ten, jehož volá hlas cizí, když se octnul v hloubi lesů, on zastavil se, jak by chvěl se v děsu,
a chvíli váhal; popošel, stál znovu, snil jako člověk, jenž zří na dno rovu, pak ušklíb’ se jak Satan, když sved’ Evu; cos rovno vzteku, posměchu a hněvu
mu spělo tváří, přeletlo mu tahy. Hlas mluvil v něm: „Nač přešel jsi ty prahy, nač mezi hroby vláčíš celé žití? Pojď, vyjdi z hrobů, pojď, tam slunce svítí,
zde pláč a vzdechy, tam jen smích a vřava. Sto zlatých peněz tomu Caesar dává, kdo najde tajný vchod k té černé sluji, kde divoši, jenž křesťané prý slují,
se v noci sejdou, boha svého jedí. Řím chce se bavit, celý národ sedí juž v cirku připraven, chce tleskat, hlučí, hlad šakaly, Caesara nuda mučí;
to srovnati, je obé v tvojí moci. Jdi, vyzraď vchod, sem uveď vojsko v noci, a zbohatneš! Svět bude tvůj; číš vína se nevyprázdní, tou se zapomíná –
zraď křesťany!“ – On stojí, dosud váhá. „Kup nevěstku si, která celá nahá si lehne před tebou; jdi, bav se v lázni, jdi do areny, dívej se, jak blázní
ten kolos velký, který sluje Římem, jdi opojit se rév a krčmy dýmem, nech modlitby; ten stálý vzdech se hnusí! Zraď křesťany! Ten těžký vzduch zde dusí;
to není život, to je plíseň hrobů! Jdi, hejři, pij!“ – Stál v snění dlouhou dobu a pak se vzchopil. Odhodlán jest k činu; jde rychle mezi rakvemi, v jich stínu
chce v pravo zabočit, leč věčné světlo, jež od oltáře planulo, jej spletlo: kam, nevěděl a zastavil se chvíli. Kol ticho, tyto rakve němy byly,
myšlenky jeho nikdo neuhodnul. Chtěl kolem oltáře, leč jak by bodnul jej kdosi k srdci, musil znovu státi, ve záři světla, jež zřel krví pláti,
zrak jeho padl na večeři Páně. Zřel Krista v středu, k levé, k pravé straně tlum apoštolů kolem něho v kruhu, jak s otázkou by druh se točil k druhu:
„Kdo jest, jenž zradí jej?“ tak hovor vedou; a spatří hroznou, zoufalou a bledou tvář vlastní místo Jidášovy tváře! Zda stínů hra, či lampy rudé záře?
Však nikoli – to on, dlaň jeho stiská a tlačí k prsoum měšec, žárem blýská zrak hltavý a v bezedno se ztápí. Ten Jidáš jako on má černou kápi,
týž vlas, týž vous, ty tahy zdivočilé! Zří sebe na stěně. O hrozná chvíle! Jest Jidášem, kol hlasy, jenž se radí: „Kdo mezi námi, který mistra zradí?“
A kdo se ptají, to jsou mrtví tady! A nahoře a dole, celé řady těch rakví mlčících, ty mluví k němu! Chce prchnout – nemůže, chce smát se všemu,
chce volat – mlkne, vztýčí se – a padá. A Kristus praví: „Satan, to jest zrada!“ a hroby praví: „Zrada smrt jest věčná!“ A těchto rakví řada nekonečná
zná jeho myšlenky, v těch hrobech náhle se popel pojí v tělo, kosti zpráhlé vrou životem, tam sterá srdce bijí a jejich tluk dí: „Zrada, ta jest zmijí,
jest nocí, hrobem, pádem, zatracením!“ Kles k oltáři. Však jeho těžkým sněním tvář Jidášova, jeho vlastní, plála jak zážeh pekel. Kam se hnul, tam stála,
šel k bráně katakomb, leč vždy znova jej lekala tvář hrozná, Jidášova, ty vlastní bledé, sesínalé líce. Prch’ někam na poušť, nevrátil se více.
Cookies on Poetry Cove