Tvá ruka tak je měkká
a vlhký je tvůj zrak
a hluboký jak řeka,
mír z něho v srdce stéká,
a jest mi – nevím jak!
Co děje se v tvé duši?
Tam dvojí život zkvět’;
jak srdce dvojí buší,
teď posloucháš a v užší
se zapřádáš juž svět.
Já patřím na tě z dálí,
div dýchám v štěstí svém,
jak zřel bych v taj ten stálý,
v nějž příroda se halí,
když jarním pučí snem.
Ta z tvojich očí zírá
v své tvůrčí práci teď;
tón plný do vesmíra
teď padáš. Kruh se svírá.
Ó lilije má kvěť!