Den v srpnu byl a odpoledne parné,
přes strniště jsem kráčel jednotvárné,
kraj bez vrchů jak dlaň se otevíral,
jen v dálce topolů jej oblouk svíral;
bez konce pole, stále jen a stále.
Můj krok chvílemi zplašil nenadále
jen koroptev, jež skryta v brázdě holé
se k hlíně tulila; ta dlouhá pole
mi v duši vrhla podivný cit prázdna.
Dál kráčel jsem – mez sklonila se srázná
a pod ní stále spící ve údolu
tůň zívala, pláň vodní plna stvolů
a velkých listů, vysokého sítí
se zrádně chtěla před mým zrakem skrýti.
Kol náhle vzduch byl vlhký, tráva svěží;
já zřel, jak pavouk náhle vodou běží,
jak žába před mým krokem chvatem divým
se vrhá střemhlav v hloub, jak vzdechem snivým
se rákos chví. – Hle, v tůni zasmušilé
jak zvedá lotos kalichy své bílé,
tak čisté, zářné, plné zlaté rosy!
sní na vodě jak oko, které prosí
a demonicky láká, jak zář hvězdná,
cos line z něho se, jak pod ním bezdná
by nečíhala hloubka tmavá, děsná;
já zachvěl se, jak vytržený ze sna,
a kráčeje dál myslil jsem, jak bolem
a tísní život náš je cestou polem,
v němž náhle kdesi v tůni, zjasniv vlny,
květ poesie vzplane čaruplný
a rovněž láká, toužně vstříc se chýlí
a slibuje, čím skutečnost jen mýlí.
Leč básník, skloněn nad zrcadlem vodním,
květ utrhne a neptá se, co pod ním.