Spal jsem jako v zimě les
sněhem zapadlý,
u kořenů mech i vřes
uvadlý.
Spal jsem dlouho – dlouhá zima
a v té se to sladce dřímá.
Skřípla větev nárazem
vichrů severních,
a já střásal v sirou zem
sníh a sníh.
Křikl pták, to havran lačný,
šedými jenž letěl mračny.
Nebyla to vesny báj
ani o ní sen,
čím se zachvěl kolem háj
rozrušen,
náhoda jen malá, všední,
která střásá listí slední.
A přec života v tom zvěst,
budiž za tu dík!
já zřel v chladnou záři hvězd
okamžik,
leč v tom jednou již jsem cítil
mízy proud, jenž v kmen se řítil.