Ó jistě starou naší zemí tíhne
tlum sladkých snů, že v mladé jaro jihne
ten krunýř nudy, jímž ji spjaly věky;
kdy znovu procítí ty plesy všecky,
jichž byla svědkem, dokavad duch řecký
lil blahý život v stromy, skály, řeky.
Tu břečtan zvyklý kol thyrsu se pnouti
zas hledá stvolu, labuť na své pouti
se rozepěje tuchou minulosti,
zem cítí se být slokou v epopeji
celého kosmu; ba jí v ňadru chvějí
se starých titanů všech tlící kosti.
Tu dosti vůně má i síly, mízy
a paprsků postříbřiti kmen břízy,
zas růží dost kol rakví i kol číší;
leč sílu tu má pouze z upomínky
dob antických – tak pohled na lupínky
kdes v knize zvadlé, které vůní dýší,
nás činí mladými a dětmi zase.
Tak celý život v sluncích, lidech, řase
jest odleskem jen dávné minulosti.
Ó plese života, jenž prcháš plaše,
zda v hloubi země, jak titanů naše
se rozkoší kdys zachvějí též kosti?