Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,

Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí, jen boje krev a záští výsměch značí, že od cíle, za kterým všichni spějí, se ztrácíme a v klamné beznaději

než cestou v před, víc dlíme na rozcestí si boříce svůj idol – klid a štěstí. A lidstvo snad by zabloudilo zcela, byť Prozřetelnost náhle nezahřměla

a nevedla je zpátky kynem jedním, a nezatřásla tím životem všedním, kam zkolébán jen ztěžuje si dráhu ku cíli svému, k štěstí svého prahu.

A hrozné, děsné jsou ty její kyny, do očí slzy, v srdce sypou stíny: tu ohně drak se vzepne zhouby lačný, tam blesk a krupobití letí mračny,

tu moře náhle rozbije své břehy, tam z lůna sopky trysknou žárné šlehy, tu zuří mor a tam se třese země; a za tou spoustou posupně a temně

se zvedá Smrt a slídí po kořisti, a místo laurů je to svadlé listí, jež šustí na hrobech, co lidstvo sbírá. Ó krutý trest, jímž lidstvu sebevíra

se navrací, jímž všickni poznáváme, že v sobě jen své síly břehy máme, že proti živlům bysme měli k boji být hotovi – ne proti krvi svojí!

Tak rovněž zde, v dým požáru a trosky zas šlehá lásky pravé zásvit božský a volá: „Buďte lidmi! Milujte se!“ Kdo na to pole almužnu svou nese,

je větší, než kdo těžkou drahou k ránu, jíž lidstvo jde, hněv sije, kydá hanu! Zde trpí člověk a zde slzy tekou, to dostačí, by láska vaše řekou

se stala hned a vaše štědrost mořem. Jen touto láskou nad vším těžkým hořem, jež svírá člověčenstvo, zvítězíme, když soucit božský, jenž nám v hrudi dříme,

necháme vždycky volně trysknout k nebi, kdy neštěstí nebude zapotřebí, by člověk ukázal se v kráse celé, jas ráje v očích, hvězdy na svém čele.