S štětcem svým v pěsti své lhostejný ku písni Smrti,
která je Skutečnost, Všednost je, která vše veliké škrtí,
radost měl’s v umění, ve kterém Ideal s Bolem
sloučí se na paian! Nad mojím stojíš tak stolem.
Síliti měl jsi mne v zápasu denním a všedním,
padl’s teď – Zděšen jsem výkřikem ze světa jedním,
ze světa, za kterým zavřel jsem okna i dvéře.
Zpráva to poslední z duše mi oporu béře:
Boecklin zemřel!