K sobě jsem pravil tu: „Věku ty nový, čím lidstvu se hlásíš?
Z největších světel že největší světlo krutě nám zhásíš?
Jiní snad přijdou podle slov Goetha, vždy rodí je zem,
většího sotva, v tobě, ó věku, naleznem!“
Do mojí samoty bleskem tu zářivým šlehly
nymfy vše, satyrům kosmatým v náruč kdy vběhly,
čarovné západy, umrlých ostrovy, antických chrámů vidění,
draci a princezny, poutníci na mostech v cvalu a zděšení,
zápasy kentaurů s netvory pralesů, s netvory vln,
celý svět kosmický, celý svět legendy, zázraků pln,
naivní víra ta, prorocké průseky, které sen přede,
hlubokých pralesů Mlčení, jednoroh v stínu kde jede,
na srázu Kavkazu trpící antický Job,
hymny a paiany efebů ze zlatých dob,
život a – hrob.
Vše to se spřádalo, skládalo do mysli mé,
jako když po letech staré své soudruhy najdeme!