Nu, jak jsem pravil již, to obrovské jsou lesy, víc nežli padesát jsme dnů kráčeli jimi. Jak šedé závoje se mha na snětě věsí a z černých údolů kol vystupují dýmy.
Tam všecko černé jest, pták černá křídla vzpíná a hýká ve vzduchu, jenž ustavičně kalný, a k nebi ve mlhách ční šelestící třtina. Tu balvanů sní pár jak rozbitý hrad skalný,
kleč mezi nimi jen se zachycuje spoře, a vyšplháš-li tam, zříš v hloubi pod sebou a napřed, vzadu, kol jen velké lesů moře v mhách státi bez hnutí s příšernou velebou.
Teď ořů pochodem klest větry svátá praská, déšť jehel s borovic ti vítr šlehá v tvář, dub v cestu staletý, kmen jedna rýha, vráska ční v mladém podrostu jak věštec – samotář;
do těla tuhého jsou vbity divné zbroje: tu visí dutý štít, tam s krve stopou meče, ba lebky nepřátel a bílých hnátů roje u paty jeho tlí, památky dávné seče.
Tu náhle v pochodu cítíme, kterak vlní se půda pod námi, náš oř se chvěti počal, a děsná předtucha všem ňadra hrůzou plní, blesk z travin zblácených vstříc kalným okem močál.
Pár kroků, sjedem v hloub, oř je tam pod kolena, ty kleješ, vztekáš se, kůň trhá sebou vztekle, kol těsných udidel mu bílá chví se pěna, chce celou silou výš, však vbit jest v půdě změklé,
čím větším úsilím se vybaviti žádá, tím hlouběj’ do trávy a do bahniska vpadá. Teď kdyby nepřítel moh’ padnouti nám v záda, z všech stran nás obklíčit, jen skřek a vzteku lání
nám zbývalo by jen, jak uštvaných psů stáda se dáti utlouci bez odporu v té pláni. Zní vůdců povely a v to signaly tub, ve mlze tratí se nám signa prvních stráží,
víc v levo kapradím a směsí pestrých hub z té prázdné mýtiny v les hloub se šik náš sráží. Juž mlha houstne v mrak a drobná prška hustá nám v tváře šlehá juž v úplném bezvětří,
mha v oči sype se, jak hlína cpe nám ústa... Stát! povel zahřímá, než stráže vyšetří, co dále dít se má. – Od šiku zvolna k šiku to heslo letělo po řadách bojovníků,
a nežli došlo k nám, vůdcové v první řadě pod plachtou rozpjatou se shlukli pohromadě. Již stráže přišly zpět, v jich tváři psán byl děs, jich ruce kynuly, kde na obzoru les
táh’ v nekonečno až své černé, tiché vlny. A tu jsme zaslechli: Ten les je mrtvol plný, tam z Vara legií prý zbytky nepohřbené se kupí v močálu a valech rozpadlých,
ve hlíně rozmoklé, ve stohy nakupené tlí v krvi nahé, jak je zrádný osud stih’. Tu srdce caesara hluboký smutek schvátil i srdce vojínů, zde všickni cítili,
jak mnohý bratra tu neb ujce, děda ztratil, v noc pustou bez slávy jak se tu zřítili, a jaký osud jich že náš též býti může, jak pýří ubohé jsme v děsné dlani Fata!
A mlčky k druhu druh se tisknul úž a úže v té pršce mlhavé, v tom lese plném bláta. K domovu letělo tu vzpomínání všech, po ženách, po dětech se ozval mnohý vzdech
i z ňader otuhlých a starých bojovníků, u vlastních, pohřbených jak bychom stáli šiků. Stál Germanikus něm, pak ztlumenými slovy dal rozkaz vyšetřit les i kraj Caecinovi.
Já v jeho řadách byl, a tak jsem vyšel s nimi do hvozdu černého, šlo ku předu to zvolna, šlo tříští záseků a stromy skácenými, co hrdlo tísnila i krok vzpomínka bolná.
Tu mosty přes močál jsme v ráz musili sroubit, tam kácet podrost zas a skály v bahno válet, tam slyšel’s povely, tam lát a zase troubit, voj k práci pobádat, s pochodem neotálet.
Hráz nová nejedna tu námi nasypána, vše jakž takž hotovo v svit budoucího rána. Déšť ustal, ale den byl smutný, zachmuřelý, když první Varovo jsme opevnění zřeli,
tři mohly legie zde směstnati se jistě, val nedodělán byl i příkop na tom místě. Zde v hloubi kotliny, jež skláněla se dosti, jsme zhledli hromady již tlících, bílých kostí,
tu víc jich při sobě, tam rozptýlených v dáli, jak v odboj střetli se a tam jak utíkali, tříšť zbraní mezi tím a koňů tlupy celé a hnáty bez kůže, na stromy lebky vbité,
vše bylo posupné a ponuré a ztmělé, jak všel bys v pravěku pohřbiště obrovité. Pod stromy oltáře se tměly cizích bohů, zde našim tribunům i vůdcům sťaty hlavy,
krev černou bylo znát na každém jejich rohu, krev zbyla v močálu, jenž byl jí celý tmavý. Tu v šatu sedraném k nám přišel pastýř bludný, a hle, on Říman byl, po strašlivé té řeži
stud bránil návrat mu i zbyl zde, v osud trudný se vpravil. Vyprávěl nám, kde kdo mrtvý leží, kde padli legáti, kde první orly vzaty, kde Varus poraněn, kde zdrcen tíhou ztráty
meč vrazil do sebe, i místo, balvan ploský, zkad Armin hovořil ku davům, stanů trosky nám tlící ukázal, pro odsouzence jámy, v něž kleknout musili, než sražena jim hlava,
pak z řady šibenic jen holé, kusé trámy a místo nejkrutší, kde boje hřměla vřava. A potom sedl k nám a vzdychal, plakal s námi. Ó kterak truchlivě tu zněly naše tuby,
jak nesly zvuky jich se cizím vzduchem kalným! My zřeli smrti v tvář, do zmaru, do záhuby nad tímto hřbitovem tak rozsáhlým a valným! Po šesti letech teď ty kosti ztrouchnivělé
jsme mohli uctíti a pochovati v slávě, však s kostmi bratrů svých i kosti nepřítele víc nelze od sebe v té rozeznat je vřavě. Drn první do ruky vzal caesar sám, se sklonil
a k první mohyle dal základ posvěcený, jak v purpurový plášť žalostnou slzu ronil, když zbytky sebrány a v horu shromážděny! Pak začli káceti jsme obrovité kmeny
a válet balvany, je drnem obkládati... Třesk zbraní slyšel jsi, v to naříkat a lkáti, v hluk seker, povozů ty úpět, ony láti, sta rukou v práci tu se hemžilo a třáslo,
sta ňader k úpadu se chvělo, srdcí žaslo, sta očí zkaleno tu slzí hořkých proudy a nové balvany a kmeny, skály, hroudy, až všecko pohřbeno... zmizela stopa slední
po naší porážce i hanbě. Ku polední den zatím pokročil. Sta mdlých klesnulo páží a z dálky poplašný zněl signal prvních stráží. Dnes dusí mne ta mha, na prsech se mi sráží...
Cookies on Poetry Cove